Příběh

1. Život s rodinou

Iscurn se narodil do šťastné rodiny. Po matce převzal jméno Zaku, které si rychle oblíbil. Se dvěma bratry a sestrou to měl občas těžké, musel soutěžit o pozornost, ale později byl rád, že to tak bylo. Rád běhával po loukách a sledoval zvířata, nejradši však trávil čas s rodinou a smečkou. Měl přátele, kteří ho občas zatáhli do nějaké levárny, ale jeho bílá maminka za ním i tak vždycky stála. Nejlepší přítel? Rozhodně bratři. Ať už běhal kamkoli, doma u rodiny vždycky nalezl potřebné pohodlí a zastání. Kolem roku života se začal zajímat o svět venku. Za hranicemi smečky, tam a dál. Uměl lovit, rvát se, postarat se o sebe, ale nedalo by se říct, že v něčem zrovna vynikal. Když se začal stranit společnosti a radši trávil čas objevováním, rychle ztrácel své přátele. Brzy ho každý vnímal jen jako nepotřebný neschopný článek smečky, a podle toho se také začal chovat. Alfa i rodina to respektovali, v jejich chování k Iscurnovi se nic nezměnilo, ale on se cítil... Nechtěný. To byl také jeden z důvodů, proč smečce neřekl o lidech, které při svých výletech potkal. Bylo to ráno, když se to stalo. Přecházel po neznámé louce, když v dálce uviděl sídlo. Nic takového nikdy neviděl, a tak to chtěl prozkoumat. Podivné bedny s koly, divné krabice s nářadím. A ze všeho nejvíce divné byly formy života pohybující se po dvou. Byl přistižen při svém pokusu překročit cestu. Jedna z pojízdných beden se vynořila z boku a on zůstal šokovaně stát, když zastavila a z jejího břicha vystoupila vysoká stvoření. Utekl. Se strachem o svůj kožich se snažil přesvědčit Raksu, aby s ním odešel, ale důvod svého rozhodnutí... Nesdělil. Sváděl to na chtíč po prozkoumávání ještě vzdálenějších míst, hledání nového místa k životu. Bratr souhlasil a po rozloučení se smečkou odešli. 

2. Osud mě nenávidí!

3. Nový domov, druhá šance

 Smutný Iscurn se dlouho toulal. Stále měl bratrovi za zlé, že jemu osud nevyhověl. Proč mu bohové nepřáli radost v podobě rodiny? Co udělal špatně, že každá vlčice, kterou potkal, byla jen kamarádka? Netušil, jestli je problém v něm nebo v okolí, ale byl demotivován se o cokoli snažit. Až do jednoho dne, když jeho čumák zachytil pach smečky. Vychrtlý slabý mladík zůstal jako slušný vlk čekat na hranici, dokud se neukázala hlídka. Měl dvě možnosti - buď bude smečka nepřátelská a roztrhá ho, čímž by ho aspoň zbavili života, který nikam nevedl, nebo se k němu zachovají přátelsky a přijmou ho mezi sebe. To také udělali. Iscurn ucítil, že dostal druhou šanci, když mluvil se samotnou alfou té smečky, s Justice. Od té doby se snažil být lepším vlkem. Sice byl stále trochu zdráhavý, co se týče společnosti, ale brzy si v kolektivu našel své místo, obklopil se přáteli a byl šťastný. Viděl to snad každý, jak ho smečka změnila k lepšímu. Začal mít smysl pro povinnost, rád lovil, a dokonce si našel přítelkyni, se kterou si byli blízcí. Smutek se přelil do optimismu a Iscurn za to všechno mohl děkovat jediné osobě - Justice, která ho přijala. Vzhlížel k ní jako ke skvělému vůdci a byl jen rád, když ji mohl podpořit.

Dlouhou dobu byl veselý. Ve smečce si ho oblíbil kde kdo, ale dominance z něj nesálala. Ta se týkala spíše jiného neznámého vlka, který přišel. Isovi se ten cizinec nelíbil, ale nemotal se do záležitostí vedení, když nebyl žádán - byl toho názoru, že i když dostal druhou šanci, vůdcovství mu stejně není souzeno. Nechal to na zkušenějších a své pochybnosti svěřoval jen přátelům. Nikdy však nepředpokládal, jakou hrozbou může onen cizinec pro smečku být.

4. Zánik smečky

 Toho dne nebylo hezké počasí. Iscurn právě šel se svou partnerkou do úkrytu, když se nad jejich domovem prohnal blesk a zapálil oheň. Všechno se událo tak rychle - v jednu chvíli si užíval společnou chvilku se svojí milou, v druhou běžel varovat tábor, jenže tam se bojovalo. Přítelkyni poslal, aby odvedla nejmladší do bezpečí. Nevěděl, že její krásnou tvář vidí naposledy. A on? Hleděl na chaos. Byl to naprostý chaos. Světlý vlk neměl příliš času na přemýšlení - musel chránit smečku před nájezdníky. Pustil se do vlka, který zaútočil na mladou vlčici, a dal jí tak možnost k útěku. Sám však věděl, že není velký bojovník. Větší a silnější jedinec ho zahnal do hořícího lesa, a tam mu v zuřivosti utrhl ucho i s kusem obličeje. To nebylo jediné zranění a on se svíjel bolestí, ale to nevěděl, co ho ještě čeká. Byl to nejhorší den jeho života.

Někteří vlci se snažili prchat přes hořící les. Oslabený Iscurn byl s nimi, a i přes chybějící ucho a kus obličeje byl stále oddaný svému řemeslu stopaře a lovce. Našel ostatním cestu ven, ale sám neunikl. Cestu mu zahradil oheň. Byl sám. Utíkal z kopce k roklině s domněnkou, že tam by oheň nemusel dosáhnout. Kouř se mu valil do plic a on s každým nádechem cítil, jak zpomaluje. Musel se zastavit. To však neměl dělat. Dezorientovaně zavrávoral a poslouchal zvuky lesa. Byl si jistý, že odtud už neunikne, horko nepříjemně štípalo do jeho ran z předešlého boje a už neměl sílu běžet. Až příliš pozdě zaznamenal sténající strom v plamenech, který padal přímo na něj. Zařval co nejhlasitěji mu to jeho hlas dovolil, když celá tíha kmene dopadla na jeho přední tlapu a ocas. Pod návalem ostré bolesti ani neslyšel, jak kost křupe, ale zato cítil, jak ho strom a oheň pomalu zabíjejí. Když se zem znovu otřásla, kmen se pohnul a Iscurn s dalším bolestným stenem plným beznaděje sebral odvahu a pokusil se osvobodit. Rokle byla blíž, než si myslel. Převalil se a řval dál a se slzami v očích se díval na svou rozdrcenou tlapu zkroucenou v nepřirozeném úhlu, když se pod ním skála utrhla. Jindy krásné tělo pěkného a schopného vlka se jako hadrová panenka valilo ze srázu kamenováno třískami, ostrými úlomky a pískem, který se drolil ze stěny. Dopadl tvrdě na větší kámen a svalil se na dno rokle. Už ani kamení, které ještě chvíli padalo a dál lámalo jeho bezbranné tělo nedokázal vnímat. Řval, skučel a kňučel bolestí ještě nějakou dobu, ale nedokázal se pohnout. Přál si zemřít. Hned, bez dalšího utrpení. Ani to mu však nebylo dopřáno. Štěstí ho úplně opustilo, prožíval strašná muka a beznaděj se zmocňovala jeho zdravého rozumu. Než ztratil vědomí, zaznamenal hluk z pojízdné bedny a několik blížících se vysokých postav, které však nedokázal rozeznat. Ty bytosti... Znal.

5. Zemřel Iscurn

Všechny zvuky splývaly dohromady. Bzučení, vrčení pojízdné bedny, nepřirozené pípání a jakýsi druh řeči, které nerozuměl. Iscurn žil. Nebo ne? Umřel? Byl toto posmrtný život? Přál by si už nic necítit. Bolest byla menší, ale byla tu. Měl strach. Cítil smrad z pojízdné bedny a pach dvounožců, kteří o něčem hovořili a cítil se zmateně. Gravitace ho odmrštila na stěnu kotce, když vůz zatočil. Vlk ucítil na své srsti hnáty té bytosti a poplašně otevřel oči. Chtěl se po té končetině vrhnout, aby dal najevo, že není tak slabý, ale pokus o kousnutí přebila jen další bolest a žalostné kňučení. Nemohl se pohnout. "Šéfe, probudil se," vyřkl muž, který u něj seděl s dlouhým předmětem v rozvětvené tlapce. Světlý vlk mu nerozuměl. "Tak ho nech, stejně už jsme tu." Uklidnil se, když se ruka zase vzdálila i s tou nepříjemně vypadající dlouhou tyčkou. Vůz zastavil a dveře se otevřely. Byl večer. Tělíčko vlka přemístili do bílé budovy dveřmi s označením Laboratoř 7-G. Vezli ho dlouhou chodbou. Iscurn tu nechtěl být, ale nedokázal se postavit na odpor. Vlastně ani nedokázal rozeznávat, kde to je a co to všechno znamená.

Na chodbě se stalo něco divného. Cítil, jak se ho opět zmocňuje spánek, když přece jen v té změti divného a neznámého zaznamenal povědomý pach. Stěží zvedl hlavu, ale jeho mysl očividně ještě fungovala - byl to Raksa. Ten, kterému ještě relativně nedávno záviděl šťastnou rodinu. "B... B... Brat-ře?" Zakňučel s bolestí v hlase. Byli mrtví oba? Co na tomhle místě dělal jeho bratr? To už se neměl dozvědět, protože vozík zahnul za roh.

Nevěděl, co mají ty bytosti v plánu. Byl ale o něco klidnější, když mu teď bylo lépe. Ať chtěly ty bytosti cokoli, pomohly mu od bolesti. Jenže jen na chvíli. Dovezli ho do čtvercové místnosti, kde bylo jen pár věcí. Oslňující bílé světlo ho pálilo do tváře, když ho položili na studený stůl. Ležel klidně. Odevzdaně. Ani se nehnul, protože věděl, že by si jen způsobil další bolest. Neměl strach, dokud se jeho zachránci opět nepřiblížili. Tentokrát však vypadali jinak - jinak se oblíkli a smrděli chemikáliemi. Bezmocný Iscurn zakňučel, když byl pod jeho kůži vsunut předmět. Cítil se... Ospale. Nedokázal s tím nic dělat. "Teď ty nanosondy." To bylo poslední, co kromě zapínajícího se bzučivého přístroje slyšel. Zavřel oči a pak už jen vzdáleně vnímal, jak mu opět píchli jehlu. Tentokrát to však bolelo. Moc, ale on s tím nemohl nic dělat. Usnul.

Krev, trhání masa a divný hřejivý pocit přímo v nitru těla. Ležel v tmavém kotci. Cítil se strašně, cítil se nesvůj a věděl, že něco není v pořádku. Když otevřel oči, zjistil, že byl podveden. Neměl už dvě oči... Měl jen jedno. Druhé ani nedokázal otevřít, nebylo tam. Víčka byla sešita k sobě. Sebrali mu úplně zdravé oko, pravé oko. Překvapeně zaskučel a pokusil se pohnout, protože se bál, ale stále nad svým tělem neměl kontrolu. Vlastně ji měl ještě menší, jak předtím. Byl to on, kdo se chtěl pohybovat, ale jeho tělo nechtělo. Až při bližším průzkumu zjistil, že nemá nohu. Zůstal jen pahýl. Vlastně ne jen pahýl - ze zaobleného konce jeho ramena něco čouhalo. Dráty? Kov? Podivné obvody, které rostly. Iscurn vyděšeně zakřičel. Co mi to udělali?! Věděl, že jeho tlapě po pádu stromu už nebylo pomoci, ale oni ji uřízli celou a dali mu místo toho nějaký kov, který se sám obnovoval. Rostla mu nová tlapa? Nevěděl. Ale byl si jistý, že ta podivná elektronika ho ovládá, že kvůli ní se nemůže pohnout. Kovové součástky na jeho těle víc. Na zádech se mu dokonce naskytl ošklivý pohled dovnitř jeho těla na světélkující obvod, který sem tam jiskřil. Tisíce drátů, spojů a stovky trubic vedoucích divnou zelenkavou tekutinu. Byla to vůbec tekutina? Co zbylo z jeho maličkosti? Tohle nebyla jeho kostra. A ocas? Většina pryč. Všude měl otevřené rány a viděl jen počítač, a tam, kde byly stehy, to svědilo. Plakal. Proč mě osud tak nenávidí? Žil. Ale opravdu měl tohle být život, ve kterém bude spokojen?

Neměl to být poslední zákrok. Během dne se na něj chodili dívat dvounožci. Dávali mu jídlo, které bylo nechutné, ale on neměl na výběr. V poledne přišli dva muži a žena. Jediné fialkové Iscurnvo oko, které zbylo, na ně hledělo s odporem. "Další dron, Borg. Vypadá líp, jak ten minulý," pravil muž pobaveně a vlk na něj odpovědí vycenil zuby. "Bude vypadat líp, ale musí ještě nainstalovat implantáty. Teď ještě všechno vnímá jako jedinec." Tentokrát promluvila žena. Cítil se vzteklý. Mluvili, ale on jim nerozuměl. Chtěl na ně zaútočit, ale nedokázal vstát. "Nepřipadá mi dobré potlačovat jeho pravé já. On nechce být propojen s myslí jiných. Nechápe to. Navíc, měl umřít. Proč zachraňovali jeho tělo v takovém stavu?" Optal se nejmladší muž a posadil se naproti kotci. Iscurn to vzdal. Jediné oko přesměroval na kovovou tlapu, která od rána o něco poporostla. Zeleně světélkující trubičky se vlnily okolo nového kovu. Děsilo ho to. "Nebude tak zmatený. Chtějí ho přes propojené společenstvo vyléčit, ne mu ublížit. Vždyť ho zachránili od jisté smrti, dali mu druhou šanci na život! Možná bude z větší části robot a bude sloužit k účelu laboratoře, ale bude žít. A teď už mne omluvte, musím jim připravit sál," řekla nekompromisně žena a odešla. Muž ji následoval. Jen nejmladší z trojice personálu, zřejmě níže postavený jedinec, stále seděl naproti kotci. Nastalo ticho a Iscurn na něj hleděl se strachem. "Víš, já si nemyslím, že dělají dobře. Jo, zkouší technologii, která je pokroková a zachrání ti život, ale... Asi už to nebudeš ty. Chtějí tě využít k tomu, aby to ozkoušeli, vlastně tě vůbec nechtěli zachránit. Nevím, jak ostatní, ale i kdyby to fungovalo, já v sobě borgské nanosondy mít nechci, a je mi líto, že ty jsi neměl na výběr. Budou dělat věci, co se ti asi nebudou líbit... Ale asi už se nikdy nebudeš muset starat o své zdraví, jestli jsme to správně vypočítali." Muž se tvářil smutně, a to Iscurna překvapilo. Možná nerozuměl, co říká, ale tušil to z jeho tónu. Hm. To mě fakt těší. Ten člověk ho litoval. "No, musím jít pracovat. Hodně štěstí, Trojko." Mladík vstal a dveře se za ním zavřely. Trojka, pomyslel si Iscurn. Tak mi říkají?

Technologie, kterou lidé nazývali borgskou, pomalu začínala být silnější, jak Iscurn sám. Cítil se bděle, cítil, že vlastně nic z toho nechce. Opravdu měl umřít. A chtěl. Nyní si pro něj šli znovu. Znovu ho odvezli do místnosti, a i když se chtěl bránit a nedokázal to, něco mu říkalo, že je to tak správně. Ať už z něj chtěli udělat cokoli, Iscurn na tom stole usnul a už se neprobral. Zemřel. Udělali z něj někoho jiného. Nebo spíš něco jiného.

6. Locutus of Borg, Třetí ze Sedmi

7. System ERROR